Dovolená pro tebe

Jsou tomu dva pracovní dny, co jsem se vrátila z báječné zimní dovolené. Patříte i Vy mezi vyznavače zimních radovánek nebo dáváte přednost od sluníčka vyhřátým plážím a mořskému světu? A nebo raději objevujete ještě nepoznané krásy České republiky? Ať už zvolíte jakýkoliv způsob dovolené, důležitý je především odpočinek od každodenního shonu a pracovního nasazení.

S přítelem jsme poměrně aktivní lidé, a proto dáváme přednost přírodě, sportu i kulturním aktivitám před časem stráveným před televizní obrazovkou. Existuje totiž celá řada činností, které člověka naplňují o mnoho více než je tomu u sledování nikdy nekončících a od reality odtržených seriálů. Osobně mám raději léto a s ním i teplé počasí, avšak i zima patří ke čtveru ročních období. Proto jsme se rozhodli strávit prodloužený víkend na horách, v centru zimních sportů, konkrétně v Krkonoších.

Báječně upravené sjezdovky pokryty řádnou vrstvou čerstvě napadnutého sněhu, slunečné a bezvětrné počasí s nádhernou viditelností, téměř žádní lidé i lákavé ceny za lyžařské vleky. To vše na nás čekalo první den letošní lyžařské sezóny. „Už mám hlad jako vlk, co kdybychom se šli ubytovat a objednali si něco dobrého k večeři?“ volal na mě unavený přítel. Nemohla jsem než nesouhlasit. Celodenní lyžování mě také patřičně zmohlo. Ovšem představa o následném relaxování předčila mé představy. Součástí hotelu bylo i luxusní relaxační centrum s bazénem, bylinkovou saunou, klasickou finskou saunou, laconiem, whirpoolem, širokou nabídkou masáží i koupelí. Neznám snad žádný lepší způsob, jak prohřát příjemně vymrzlé tělo lyžaře. Hlad jsme zažehnali v nedaleké mexické restauraci nad plným talířem velmi chutného  a netradičního jídla.

Další dva dny uplynuly jako voda a konec naší krátké zimní dovolené se blížil. Mezi tím jsme však stihli poznat rozmanitost všech sjezdových tratí v rekreačním středisku. Pokud tedy přemýšlíte o dovolené a už teď se nemůžete dočkat léta, vřele doporučuji využít sněhové nadílky na horách. Nebudete litovat.

      Jezdíte rádi na dovolené? Hloupá otázka, neznám nikoho, kdo by nejel rád na dovču. Před pár lety, to jsme ještě neměly na pořádnou dovolenou u moře, jsme si se třemi kamarádkami vyrazily na pět dní na Lipno do chatky. Bylo to v červenci, počasí mělo být dle předpovědi naprosto úžasné. Posledních pár týdnů nezapršelo, tak nic nebránilo tomu, že to budou skvělé dny strávené válením se u vody a příjemným relaxováním.                            Vyrazily jsme kamarádčiným novým autem, pořízeným na leasing. Neustále si vychvalovala, jaký to byl tah a jaká múza ji políbila, když se rozhodla si toto auto pořídit. Když dorazila na smluvené místo a reprezentativně na nás zatroubila, aby ji v jejím novém autě jó nikdo nepřehlédl, přepadly mne první skepse. Představu, jak se do tohohle pidiautíčka nasoukají čtyři ženské a k tomu na každou dva kufry, mi přišla přinejmenším nereálná.  Jana nad mými obavami jen mávla rukou, vystoupila ze svého naleštěného „vozu“, demonstrativně ho obešla, přičemž se přidržovala kapoty, aby si ve svých 13 cm vysokých lodičkách nezvrtla nohu, a otevřela kufr. No spíše kufřík. Mé obavy ještě více vzrostly… Jak do tohohle minikufříčku nacpeme osm kufrů??, honilo se mi v hlavě. Kamarádky začaly nervózně nakládat své věci do auta. Po půl hodině marného snažení se, vše nacpat do kufru auta, jsme se konečně rozjely, každá s jedním svým zavazadlem na kolenou. Pohodlí je něco jiného, ale koneckonců nepojedeme dlouho…to jsme si alespoň myslely…

Po asi dvaceti minutách cesty a veselého klábosení začalo v autě něco podezřele zapáchat. Kamarádka opět jen mávla rukou, že to je normální, a že to za chvíli bude dobrý. Za chvíli se před námi-teda naším „vozem“- objevil nejdříve malinký, avšak rychle na velikosti přibývající obláček dýmu. Kamarádka prudce dupla na brzdu, a zabručela něco na způsob „do prdele..“ Vyřítila se z auta ven, přičemž se tentokrát zapomněla přidržovat kapoty a pak zmizela někde v obláčku dýmu. Všechny tři jsme zůstaly sedět v autě, neodvažujíc se něco podotknout. Když mlha opadla, před naším autem se nám otevřel obrázek naší vesele flirtující kamarádky s nadprůměrně dobře vypadajícím mužem středního věku, který se lovil v autě a vesele přitom gestikuloval rukama. Po  chvíli se vrátila zpět do auta s lístečkem v ruce a opět jsme se rozjely, a i přes náš narušený optimismus, nakonec přece jen toho dne na Lipno dorazily.

Chatka, kterou jsme měly zamluvenou, byla malinká a stála těsně vedle hotelu Sfinx. Chvíli jsme se přes špinavá okénka auta kochaly krásou přírody a roztomilostí naší chatičky. Po bližším prozkoumání chatky jsme zjistily, že k jejímu vybavení nepatří koupelna a toaleta je něco, na čem by svoji potřebu nevykonal snad ani bezdomovec, zvyklý na veřejné záchodky… No nic, řekly jsme si, že stejně budeme v chatce trávit minimum času, jelikož máme stejně v plánu prozkoumat okolí, už jsme se moc těšily na to, jak se podíváme k zámku sv. Tomáše…. a válet se u vody, přece nebudeme v tom krásném počasí sedět v chatce. Vybalily jsme své kufry, tedy alespoň každá těch třicet hadříků, které budeme ještě tento den potřebovat, a já se pochlubila svým nápadem vzít sebou tenkrát naprostou novinku v elektronice, přenosný DVD přehrávač. Třeba se bude hodit…myslela jsem si i přes skeptické pohledy holek. Pak jsme vyrazily na uklidňující skleničku vínka do vedlejšího hotelu. V hotelu nám bylo oznámeno, že se zde nabízí možnost sprchování, a že teplá voda teče po vhození 10 Kč, avšak jen 1,5 - 2 minuty. Jana začínala po této zprávě potřebovat ne sklenku, ale láhev vína. “Tak tohle bude nejdražší týden v mém životě!“ zoufala. Souhlasně jsme všechny pokyvovaly hlavou. „A ještě mě odvezou se zamotanejma střevama, protože na ten náš záchod já chodit nebudu..!“ dokončila svůj proslov  kamarádka a nalila do sebe půl skleničky vína. Do chatky jsme se tento první večer vrátily ve stavu, že ani jedné z nás nevadilo, v jakém stavu je toaleta a že nemáme koupelnu…

 Ráno jsme otevřely oči a zhrozily se při pohledu z okna. Venku lilo jako z konve. Taková smůla, posledních pár týdnů si každý stěžoval na příšerná vedra a zrovna dnes nám prší. Ale co, nebude pršet věčně, dojdeme se osprchovat, dokud nám na to finance stačí a nasnídat. Pak se uvidí. Zalezly jsme do hotelových sprch, odkud se v příští půlhodině v  pravidelných 1,5 minutových intervalech ozývaly naše výkřiky a steny, když se dotyčná, která dostala za úkol vhazovat nám do automatu peníze a obstarat nám tak trvalý přísun teplé vody, opozdila. Ještě nikdy jsem tolik nepocítila, jak krátká 1,5 minuta je. Odpoledne přestalo pršet a tak jsme se rozhodly prozkoumat místní okolí a dojít se podívat na zámek sv. Tomáše. Došly jsme k ceduli, kde stálo, že směrem doleva je zámek vzdálen 4 km a směrem doprava 8 km. Naše ženská logika nás nenechala ve štychu a jednohlasně bylo rozhodnuto pro směr „doleva“ 4 km cestu. Kdo by šel jednou tak dlouhou štreku, když může jít polovinu… Po asi jednom kilometru jsme dorazily ke stráni, kterou by bylo možno překonávat při horolezeckých závodech. Vpravo a vlevo, všude kolem nás stráň a kopce… Nebyla jiná možnost, než se otočit, vrátit se zpátky a jít směr „doprava“ - 8 kilometrovou cestou. Když jsme se asi po dvou hodinkách dorazily na tolik očekávané místo, objevil se před námi kopeček. Vyšplhaly jsme na něj a zůstaly šokovány stát u pár kamenů, zřejmě základů zde kdysi stojícího zámečku… Z posledních sil jsme se doplazily zpět do chatky a rozhodly se naši depri náladu přepít. Další tři dny nám také pršelo, naštěstí jsme měly obstojnou zásobu „antidepresivního“ pití a přenosný DVD přehrávač. Čtvrtý den jsme se konečně dostaly k vykoupání se v rybníku.

     Sice jsme očekávaly trochu něco jiného, ale srandy jsme si přesto užily spoustu. Čemu dáváte přednost Vy? Dovolené u moře nebo s přáteli v chatce?