Dovolená pro tebe

Byla před námi první dovolená. První pořádná dovolená, ne nějaký týden v kempu pod stanem, kde člověk vaří v kotlíku, myje nádobí ve studené vodě a v noci běhá někdy i stovky metrů na veřejné záchodky. Měli jsme zamluvené apartmá v hotelu, plnou penzi, takže jsem se těšila, že si opravdu odpočinu. A rovnou v zahraničí, i když já osobně Slovensko až tak za zahraniční stát nepovažuji. Dumala jsem, jestli to vůbec půjde, odpočinout si se třemi dětmi. Uklidňovala jsem se, že určitě. Karolína má dvanáct, Radek deset, no a s roční Natálkou to určitě taky nebude problém, říkala jsem si při balení kufrů. „Co to děláš?“ zeptal se manžel, když přišel z práce a uviděl mě nad tou hromadou oblečení. „Balím,“ odpověděla jsem. Na to on nechápavě vyvalil oči a udělal půlhodinovou přednášku o tom, že každýmu by přece stačil kartáček s pastou, pyžamo a jedno náhradní triko. A na to jsem zase já vyvalila oči a vyjmenovala mu kolik nezbytných věcí, jako jsou plínky, mýdla, sluneční brýle, žehlička na vlasy, plavky, osušky a spoustu dalšího s sebou musíme nutně vzít. „Tak to jsme si měli objednat náklaďák,“ prohodil.

   Nadešel den D, kdy jsme se já, manžel, naše tři děti a čtyři kufry s jednou velkou cestovní taškou, dostavili na hlavní vlakové nádraží. Vlak jsme zvolili záměrně, protože do auta bychom se se zavazadly nevešli. Autobus by sice vyšel levněji, ale nebyl by tak pohodlný. Měli jsme štěstí, Natálka, hned jak se vlak rozjel, usnula v kočárku, a zabavit starší děti nebyl problém. Kája si četla, Radek pozoroval okolí, pohodička. Teda ne dlouho. „Musí se ty děcka pořád ošívat? Nemůžou být chvilku zticha, sedět a dívat se z okna?“ zabručel manžel. Přitom oproti jindy byli celkem klidní, a to, že na mě občas zavolali, že tam vidí rybník a tam stádo krav přeci není zlobení…. Manžel to ovšem nechápal, během hodiny chtěl ještě podat křížovky, pak novou tužku, po chvíli ho to nebavilo, pak chtěl knížku, s sebou si ovšem žádnou nevzal, a tak se taky zabavil zíráním z okna.  Starší děti si pak vytáhli omalovánky a pastelky, Natálka stále spinkala a manžel začal na novo: „Kdy už tam budeme?“ Podívala jsem se na mobil: „Asi za dvě hodinky.“ - „Cože? To strašně trvá…“ No paráda, tak já se strachuju, jak děti zvládnou cestu, a přitom je nejprotivnější, můj jindy trpělivý, manžel.

    Nechtějte, abych vyprávěla, kdo pak nejvíc kňoural po cestě k hotelu, kdo byl nejvíc nedočkavý. Ano, manžel, vyslechla jsem si tisíc nadávek, jak máme těžký kufry, že toho táhneme moc, že to je dovolená na nic…. Všechno se ale změnilo, když jsme dorazili k hotelu. Na první pohled nás až tak neohromil, ale uvnitř byl úžasný. Kousek od pokoje byl krytý bazén, který jsme vyzkoušeli ještě před vybalením věcí. Za ten týden jsme si opravdu odpočinuli a nakonec to byla báječná dovolená, i když jsem měla chuť už pár kilometrů za městem to otočit a vrátit se domů. Naštěstí jsem to neudělala.

Pokud marně přemýšlíte, jakým způsobem uchopit program na víkend a pohráváte si s myšlenkou podzimního výletu, pak jsou následující řádky určeny právě Vám. Kde lépe strávit chvíle zaslouženého volna, než v krásné přírodě, kde na Vás neútočí ruch ani spěch města?

Osičina je název kopce, jehož vrchol se nachází při silnici mezi obcemi Vojenice a Záhornice ve východních Čechách. Přibližně osm kilometrů od města Opočna. Najdeme zde rozhlednu, v nadmořské výšce 413 metrů, na jejíž vrchol vede 165 točitých a strmých schodů. Rozhledna byla vystavěna roku 2002 a slouží jako telekomunikační stožár určený pro mobilní telefony sítě T-Mobile. Na vyhlídkové plošině ve výšce 33 metrů se návštěvníkům rozhledny naskytne úchvatný výhled do blízké i vzdálené krajiny. Za příznivého počasí máte možnost vidět i nejvyšší vrchol České republiky, Sněžku. Zakoupit si tu můžete malé občerstvení, chlazené či teplé nápoje, v horkých letních dnech nanuky, které jistě přijdou vhod a v neposlední řadě i pohledy nebo turistické známky. Rozhledna je častým cílem cyklistů, neboť je tu mnoho tras pro vyznavače jízdy po silnici i na horských kolech. Ostatní návštěvníci mohou využít procházky křížovou cestou a přilehlým údolím Dřízna. Na své si přijdou i vášniví houbaři, neboť rozhledna je obklopena lesy, které k houbaření přímo vybízejí. A kdy je možné rozhlednu navštívit? Rozhledna je otevřena od 1. dubna do 31. října vždy v sobotu, neděli i ve státní svátek. Pokud byste však měli zájem na rozhlednu zavítat i v jiný den, je tu možnost telefonické domluvy či emailu s provozovateli.

Osobně patřím mezi časté návštěvníky rozhledny a nadšené obdivovatele místní krajiny. V České republice existuje velké množství krásných míst, která stojí za návštěvu a rozhledna Osičina k nim nepochybně patří. Zkuste se přesvědčit na vlastní oči a zavítejte.

Lidé tráví dovolenou různě, někdo má rád pobyt u moře, někdo miluje klid na horách nebo na chalupě a další zase preferuje aktivní dovolenou nebo výpravy za dobrodružstvím.

Já jsem si oblíbil francouzské Toulouse.

Toulouse je čtvrtým největším francouzským městem s počtem obyvatel přes jeden milión. Ve městě se nachází továrna, ve které se vyrábí letadla Airbus. Kromě toho město vyniká architekturou červených cihel (najdete zde mnoho cihlových domů bez vnější fasády) a také tím, že patří mezi nejrychleji se rozvíjející francouzská města. Místní univerzita patří k nejstarším v Evropě.

Hlavní dominantou města je Kapitolské náměstí (Place du Capitole) kterému vévodí ohromná budova Kapitolu, kde dnes sídlí městská radnice, archív a další instituce.

Z Toulouse je to kousek do města Carcassone, kde najdete starobylý hrad s dochovaným opevněním. Cesta ke středozemnímu moři trvá z Toulouse asi 2 hodiny, do Andorry dojedete za 3 hodiny.

Návštěva Toulouse rozhodně stojí za to.

Dnešní doba je tak hektická, že mnoho lidí se nemůže dočkat, až si udělá pár dní volna z práce a stráví, se svou rodinou, dovolenou. Mnoho lidí lákají poslední dobou exotické dovolené a to nejvíce v Egyptě, Tunisku nebo v Turecku. Nejenže je lákají krásné pláže, vyhřáté moře, pořád svítící sluníčko, ale i nové zážitky a exotická jídla. Kdo už se rozhodne, kam chce vycestovat, tak nastává další otázka - s jakou cestovkou? V naší zemi je jich tolik, že člověk neví, která je ta pro něj, v uskutečnění ničím nerušené dovolené, nejlepší. Tak se snaží zjišťovat, která cestovní agentura či kancelář nabízí jaké výhody, slevy a další lákadla pro potenciální zákazníky. Mnoho cestovních kanceláří, agentur nabízí výhodné slevy, a to pro stálé klienty, novomanžele, nové klienty, skupinové slevy, dětské slevy, slevy na zájezdy v případě zaplacení do určité doby a taky poslední dobou hodně oblíbené pobyty na poslední chvíli a mnoho dalších slev a výhod.

Je pravda, že když si chce člověk dovolenou užít pořádně a aby mu nic po dobu pobytu u moře nescházelo, musí sáhnout hlouběji do kapsy. To je již na zákazníkovi, zda si chce připlatit, aby po dobu pobytu u moře mohl využívat AAL, měl hotel přímo na krásné pláži, zdarma slunečníky a lehátka, denně si mohl vyměňovat ručníky na pláži, u hotelu bazén, mnoho animačních programů nejen pro sebe, ale i pro dítě. Nejdůležitější je si uvědomit, co člověk k dobře strávené dovolené u moře potřebuje a v neposlední řadě - kolik peněz může do dovolené investovat. Mnoho lidí se řídí tím, že si raději připlatí za služby a prožijí dovolenou bez nejmenších problémů, ale i to nemusí být pokaždé pravda.

      Jezdíte rádi na dovolené? Hloupá otázka, neznám nikoho, kdo by nejel rád na dovču. Před pár lety, to jsme ještě neměly na pořádnou dovolenou u moře, jsme si se třemi kamarádkami vyrazily na pět dní na Lipno do chatky. Bylo to v červenci, počasí mělo být dle předpovědi naprosto úžasné. Posledních pár týdnů nezapršelo, tak nic nebránilo tomu, že to budou skvělé dny strávené válením se u vody a příjemným relaxováním.                            Vyrazily jsme kamarádčiným novým autem, pořízeným na leasing. Neustále si vychvalovala, jaký to byl tah a jaká múza ji políbila, když se rozhodla si toto auto pořídit. Když dorazila na smluvené místo a reprezentativně na nás zatroubila, aby ji v jejím novém autě jó nikdo nepřehlédl, přepadly mne první skepse. Představu, jak se do tohohle pidiautíčka nasoukají čtyři ženské a k tomu na každou dva kufry, mi přišla přinejmenším nereálná.  Jana nad mými obavami jen mávla rukou, vystoupila ze svého naleštěného „vozu“, demonstrativně ho obešla, přičemž se přidržovala kapoty, aby si ve svých 13 cm vysokých lodičkách nezvrtla nohu, a otevřela kufr. No spíše kufřík. Mé obavy ještě více vzrostly… Jak do tohohle minikufříčku nacpeme osm kufrů??, honilo se mi v hlavě. Kamarádky začaly nervózně nakládat své věci do auta. Po půl hodině marného snažení se, vše nacpat do kufru auta, jsme se konečně rozjely, každá s jedním svým zavazadlem na kolenou. Pohodlí je něco jiného, ale koneckonců nepojedeme dlouho…to jsme si alespoň myslely…

Po asi dvaceti minutách cesty a veselého klábosení začalo v autě něco podezřele zapáchat. Kamarádka opět jen mávla rukou, že to je normální, a že to za chvíli bude dobrý. Za chvíli se před námi-teda naším „vozem“- objevil nejdříve malinký, avšak rychle na velikosti přibývající obláček dýmu. Kamarádka prudce dupla na brzdu, a zabručela něco na způsob „do prdele..“ Vyřítila se z auta ven, přičemž se tentokrát zapomněla přidržovat kapoty a pak zmizela někde v obláčku dýmu. Všechny tři jsme zůstaly sedět v autě, neodvažujíc se něco podotknout. Když mlha opadla, před naším autem se nám otevřel obrázek naší vesele flirtující kamarádky s nadprůměrně dobře vypadajícím mužem středního věku, který se lovil v autě a vesele přitom gestikuloval rukama. Po  chvíli se vrátila zpět do auta s lístečkem v ruce a opět jsme se rozjely, a i přes náš narušený optimismus, nakonec přece jen toho dne na Lipno dorazily.

Chatka, kterou jsme měly zamluvenou, byla malinká a stála těsně vedle hotelu Sfinx. Chvíli jsme se přes špinavá okénka auta kochaly krásou přírody a roztomilostí naší chatičky. Po bližším prozkoumání chatky jsme zjistily, že k jejímu vybavení nepatří koupelna a toaleta je něco, na čem by svoji potřebu nevykonal snad ani bezdomovec, zvyklý na veřejné záchodky… No nic, řekly jsme si, že stejně budeme v chatce trávit minimum času, jelikož máme stejně v plánu prozkoumat okolí, už jsme se moc těšily na to, jak se podíváme k zámku sv. Tomáše…. a válet se u vody, přece nebudeme v tom krásném počasí sedět v chatce. Vybalily jsme své kufry, tedy alespoň každá těch třicet hadříků, které budeme ještě tento den potřebovat, a já se pochlubila svým nápadem vzít sebou tenkrát naprostou novinku v elektronice, přenosný DVD přehrávač. Třeba se bude hodit…myslela jsem si i přes skeptické pohledy holek. Pak jsme vyrazily na uklidňující skleničku vínka do vedlejšího hotelu. V hotelu nám bylo oznámeno, že se zde nabízí možnost sprchování, a že teplá voda teče po vhození 10 Kč, avšak jen 1,5 - 2 minuty. Jana začínala po této zprávě potřebovat ne sklenku, ale láhev vína. “Tak tohle bude nejdražší týden v mém životě!“ zoufala. Souhlasně jsme všechny pokyvovaly hlavou. „A ještě mě odvezou se zamotanejma střevama, protože na ten náš záchod já chodit nebudu..!“ dokončila svůj proslov  kamarádka a nalila do sebe půl skleničky vína. Do chatky jsme se tento první večer vrátily ve stavu, že ani jedné z nás nevadilo, v jakém stavu je toaleta a že nemáme koupelnu…

 Ráno jsme otevřely oči a zhrozily se při pohledu z okna. Venku lilo jako z konve. Taková smůla, posledních pár týdnů si každý stěžoval na příšerná vedra a zrovna dnes nám prší. Ale co, nebude pršet věčně, dojdeme se osprchovat, dokud nám na to finance stačí a nasnídat. Pak se uvidí. Zalezly jsme do hotelových sprch, odkud se v příští půlhodině v  pravidelných 1,5 minutových intervalech ozývaly naše výkřiky a steny, když se dotyčná, která dostala za úkol vhazovat nám do automatu peníze a obstarat nám tak trvalý přísun teplé vody, opozdila. Ještě nikdy jsem tolik nepocítila, jak krátká 1,5 minuta je. Odpoledne přestalo pršet a tak jsme se rozhodly prozkoumat místní okolí a dojít se podívat na zámek sv. Tomáše. Došly jsme k ceduli, kde stálo, že směrem doleva je zámek vzdálen 4 km a směrem doprava 8 km. Naše ženská logika nás nenechala ve štychu a jednohlasně bylo rozhodnuto pro směr „doleva“ 4 km cestu. Kdo by šel jednou tak dlouhou štreku, když může jít polovinu… Po asi jednom kilometru jsme dorazily ke stráni, kterou by bylo možno překonávat při horolezeckých závodech. Vpravo a vlevo, všude kolem nás stráň a kopce… Nebyla jiná možnost, než se otočit, vrátit se zpátky a jít směr „doprava“ - 8 kilometrovou cestou. Když jsme se asi po dvou hodinkách dorazily na tolik očekávané místo, objevil se před námi kopeček. Vyšplhaly jsme na něj a zůstaly šokovány stát u pár kamenů, zřejmě základů zde kdysi stojícího zámečku… Z posledních sil jsme se doplazily zpět do chatky a rozhodly se naši depri náladu přepít. Další tři dny nám také pršelo, naštěstí jsme měly obstojnou zásobu „antidepresivního“ pití a přenosný DVD přehrávač. Čtvrtý den jsme se konečně dostaly k vykoupání se v rybníku.

     Sice jsme očekávaly trochu něco jiného, ale srandy jsme si přesto užily spoustu. Čemu dáváte přednost Vy? Dovolené u moře nebo s přáteli v chatce?

     Poprvé jsem viděla moře v šesté třídě na školním výletě, ale na dovolenou u moře s rodiči jsem se těšila jako bych moře měla vidět prvně. Bylo mi patnáct a bojovala jsem s myšlenkou, zda je v mém věku vůbec vhodné „táhnout se“ s našima k moři, ale myšlenka na teplo byla mocnější.
     Tehdy jsme se rozhodli, že pojedeme pod stan, táta hodně cestoval, hotelů měl plné zuby a chtěl nám ukázat, jak se kempuje. Divné se nám to nezdálo ani trošku, na dovolených u nás jsme spali ve stanech naprosto běžně.
     Cestovali jsme autem, ta svoboda zastavit si, kdy jsme chtěli, kde jsme chtěli, popřípadě odbočit za nějakou zajímavostí při cestě. Do vybraného kempu, k jehož názvu za ty roky přibyla zkratka FKK, kde kdysi táta v dětství trávil dovolenou s rodiči, jsme dorazili poměrně pozdě. Kemp byl už zavřený, jelikož náš příjezd byl předem avizovaný, nechali se obměkčit a vpustili nás. Postavili jsme stan, připravili spacáky a uvelebili se k odpočinku po dlouhé cestě.
     Ráno nás probudila německá dítka pobíhající kolem. Rychle jsme se snažili dostat ven a hurá do moře, ale jen co jsme rozepnuli stan, překvapilo nás, že děti už školou povinné běhaly bez plavek, „ co si ti Němci nedovolí“, napadlo nás. Tátu jsme nechali nerušeně dospávat a vyrazili k sociálkám. Sprcha, která zakrývala jen od pasu dolů, nás zarazila, ale osprchovali se všichni, sprchy byly oddělené, což bylo hlavní, tak na co se stydět.
     Ještě rozčarovaní ze zvláštních sprch, jsme se vydali k moři. Cestou jsme potkávali nahulatá dítka a dospělé v županu, jeden stařík se tam promenádoval jen tak. Na pláži nás čekalo opravdové překvapení, na vlnách se pohupovali naháči a na pláži svítila opálená těla různých proporcí jen tak.
     Tohle nebyl kemp pro nás a pro našeho stydlivého tátu už vůbec ne. Násilím jsme ho vzbudili, se slovy balíme.
     Při odjezdu jsme se otáčeli za cedulí, na níž byla uvedena zkratka FKK a táta nám při příjezdu tvrdil, že je to jméno majitele, jelikož se nikde na svých cestách s takovou zkratkou nesetkal.

     Před pár lety jsem se s kamarádkou rozhodla letět na dovolenou do Řecka. Po delším rozhodování se mezi cestovními kancelářemi a místem, kam letět, padla naše volba na jistou libereckou (dnes již neexistující) CK a ostrov Korfu.

     V prospektu, který jsme si v CK vyzvedly, jsme si vybraly hotel Prassino Nissi na jihovýchodním pobřeží ostrova Korfu, na okraji obce Maraitika. Dle katalogu měl být hotel vybaven malou recepcí, společenskou místností, restaurací a barem, terasou, sladkovodním bazénem s barem a lehátka i slunečníky měly být k dispozici zdarma. Všechny pokoje měly být s výhledem na moře, se sprchou, WC, telefonem a balkonem. Hotel vypadal na fotkách naprosto úžasně. Dále CK slibovala odvoz z celé České republiky na pražské letiště. Realita však byla naprosto jiná. První šok jsme zažily, když nám bylo hodinu před očekávaným příjezdem odvozu oznámeno, že se autobus nedostaví, že se musíme na letiště dopravit sami… V nastalém chaosu jsme tedy rychle sehnaly odvoz, který nás do Prahy dopravil. Další šok nás čekal na letišti, kde byl náš let o 4 hodiny odsunut. Když se po této době letadlo konečně “dostavilo”, zjistilo se, že na palubu nemohou vzít všechny pasažéry, jelikož bylo prodáno více letenek, než je míst v letadle. Nicméně já a má kamarádka jsme měly štěstí a na palubu jsme se dostaly. Po příletu na ostrov nás uvítal delegát, který nám opatrně oznámil, že námi zamluvený hotel ještě není dostavený, a že budeme bydlet v jiném, avšak neméně pěkném hotelu… Přijeli jsme tedy před nám určený hotel. Začala jsem mít pocit, že to ještě nebyla všechna překvapení, která na nás tuto dovolenou čekala… A nemýlila jsem se. V hotelu nebyla žádná recepce, ani malá, bazének byl uzavřený, společenská místnost tak maličká, že by se tam nevešlo ani dvacet lidí, a lehátka i slunečníky sice u bazénku byly, ale pouze za poplatek. Telefon a televize na pokojích také nebyly…

Byl to šok, vydržely jsme to dva dny a pak šly za delegátem a řekly mu, že jsme si zaplatily něco úplně jiného, a že tady nehodláme zůstat. Chudák mladý kluk, který odnesl veškerý vztek všech nespokojených turistů, nám během dalšího dne zařídil převoz a ubytování v jiném, o 100% lépe vyhlížejícím hotelu, kde byla většina nám slíbených služeb z katalogu. Dovolenou jsme si tedy, přes veškeré počáteční trable, užily. Šokům ale nebyl konec. Při odletu nám na letišti oznámili, že mají již známý problém, a sice méně míst v letadle, než je prodaných letenek… Jelikož jsme nikam nespěchaly a dovolená se nám začala líbit, nechaly jsme se nešťastným delegátem přemluvit, abychom dobrovolně zůstaly o 2-3 dny déle, čímž mu moc pomůžeme od trablí, jelikož zbytek pasažérů se musel další dny vrátit do své práce a zůstat nechtěli. CK nám prý veškeré výdaje proplatí…

     Dovolená se nám tedy z plánovaných 13 dnů protáhla na 16 dnů. Rozhodně na ni nezapomeneme… Zmiňovaná CK pár týdnů na to přestala fungovat.
      Není radno věřit vždy všemu, co uvádí katalogy, lepší je se o zvolené CK informovat předem a předejít tak podobným problémům.
   Přeji všem zdařenou a relaxační dovolenou.

V Čechách funguje řada cestovních kanceláří. Některé z nich nabízí dovolené do všech koutů světa a některé se specializují na určité země.

Já osobně nejraději cestuji sám, protože k cestovkám nemám důvěru. Možná, že nějakou tu korunu utratím navíc, ale mám alespoň klid a jistotu, že se vrátím domů včas a nebudu muset čekat, až pojišťovna zaplatí za mojí zkrachovalou cestovní kancelář zpáteční letenky nebo ubytování.

A jak jste na tom Vy? Cestujete raději na vlastní pěst nebo s cestovkou?